Ohnivé přátelství

Honza

Vysokoškolská studia, brali jsme  jako čas potřebný a nutný k tomu, co chceme jednou dělat. A chtěli jsme, aby to byl čas strávený nejen pitkami v hospodách a flámech, ale aby byl pro nás příjemný a posunul nás dále. Našim cílem nebylo být filosofem, běžným, ani hospodským.

Protože vše se odvíjí od finanční situace dotyčného, čas prázdnin jsme trávili na brigádách. Opět, mohly to být brigády ve filosofickém prostředí nebo také v těžkém průmyslu. Pokud studujete v Brně a vaše přítelkyně v Ostravě, je jasné, kde bude brigáda. Ano, koksovna Šverma, práce na tři směny. Spousta volného času, mezi směnami, to bylo hlavním lákadlem, včetně zajímavého výdělku a stejné směny jako přítelkyně.

Nástup do koksovny, obrovská fabrika, kouř, prach, horko a nezaměnitelné aroma dehtu. Po vstupním školení jsem přidělen ke třetímu grafu. Předákem je Evžen, obrovský chlap s typickou ostravštinou. Každá směna má šest chlapů, já jsem ten šestý, doufám, že ne do počtu. Záhy se přesvědčím, že tomu tak je.

Koksárenská baterie, termín pro zařízení na výrobu koksu. Komory o rozměrech 16x7x0,5 metrů jsou seřazeny vedle sebe a vyhřívány plynem. Všude horko, a to netuším, co mně čeká. Budeme pracovat ve dvojici s mladým klukem, tátou od dvou dětí. Vyjdeme nahoru, každá baterie má nahoře čtyři násypné otvory kryté litinovými pokličkami. Pokličky mají nahoře oko, do kterého se zaklesne hák jednoduché páky na kolečkách a poklička se dá na stranu. Poté, co je baterie nasypána uhlím z násypného vozu, dáme pokličku zpět. To je vše, a máme vyděláno. Baterií je 64, provoz běží kontinuálně.

Vzpomínka všemi smysly

Pod námi probíhá proces koksování uhlí, teplota 1200 stupňů, izolace půl metru šamotu, tedy nic. Přítelkyně na mě mává z protějšího objektu. Celá černá, jak pak by ne, práce s lopatou a uhelný prach to je kombinace, která zanechá následky. Odhodlaně beru vozík na zvedání pokliček a jdu otevřít jednu baterii. Nepozorně šlápnu na jednu pokličku, ta se pohne. Krve by se ve mně nedořezal, půl metru pode mnou je 1200 stupňů. Dobře to dopadlo, jenom se zaviklala, jako poslední varování. Dostávám dobře myšlené kázání od kolegy, „ na pokličky se nešlape“ A vlastně teprve po několika směnách spolu hovoříme normálně. Jeho svět je svět rodiny a tuto práci dělá proto, že je dobře placená. Moc dobře ví, kolik karcinogenů dýchá každý den, sní na svačinu, horko, které ničí celé tělo. Není to hloupý kluk, proto mě také sprdnul na dvě doby.

Bude ráno, v létě ve tři hodiny pomalu svítá. Stolíme u zábradlí a díváme se, jak výtlačný vůz řízený Evženem vytlačuje další tuny žhavého koksu. Červené světlo a žár nás pohlcují, to je divadlo, které se opakuje stále dokola. Následuje vysoký sloup bílé páry, ano, Ostrava žije.  Všude nezaměnitelná vůně dehtu a dalších chemikálií, to si budu pamatovat na hodně dlouho.

To už slyšíme cinkání násypného vozu, ten cinkot, který pravidelně oznamuje pohyb tohoto kolosu. Později ho uslyším z mnoha filmů, ale tento je jen pro nás, byť jej slyší celá koksovna i v hospodě, kam půjdeme po šichtě.  Granik, neboli násypný vůz, řídí Emil. Hubený šlachovitý chlapík, nejen dehtový kouř, ale cigarety má rád. Mávne na pozdrav, tak jako mnohokrát za směnu. Je to dobrý, aspoň ví, že ty dva „ z pokliček“ vidí a nepletou se mu tam. Jinak pro hrubé slovo nemá daleko, fajn chlap, nosí mi jablka ze zahrady. Je deset hodin dopoledne čas na svačinu, všichni si mě dobírají, za pokličku, ale vnímám, že to myslí s upřímně. Také bych to tomu mladému nedaroval. Všichni se těší na pivo po šichtě a je jedno jestli večer, odpoledne nebo ráno. A pokračujeme, Evžen zavelí a jdeme. Tentokrát je vsázka trochu jiná, otvíráme klapky a plamen je tak silný, že i přilba na hlavě má rázem ohebný kšilt. Zápach dehtu je všude, ale to nikdo nevnímá. Jen Evžen z vozíku pozorně sleduje, jak zvládáme odplynovat baterii. Ano, on je ten první, který by za námi skočil anebo také vynadal. Ta slupka, kterou má každý kolem sebe je silná, ale pod ní je dobré jádro. Mám štěstí na tuto partu.

Vzpomínka všemi smysly: Zvuk a obraz