Vzpomínka z hor
Zdenka Kosíková
Silvestr roku 1962. Jely jsme s kamarádkou na běžkách z Harrachova na Voseckou boudu. Podařilo se nám přijet dříve a tak jsme měly čas vyjet ještě za světla na Kotel. Tehdy nebyly všude upravené stopy, zato bylo možné vystoupat až na vrchol. Byl krásný jasný mrazivý den. Slunce zářilo, pod námi moře mraků. Vím, jistě tento úkaz viděli v horách mnozí, já tehdy poprvé. Z mraků vystupovaly vrcholky hor, vypadaly jako ostrovy v moři. Široko daleko nikde nikdo. Ticho, klid. Jen vítr chvílemi zafoukal. Odlesky západu slunce, okouzlení, pocit volnosti, chuť rozletět se. A v duchu otázka: Co všechno se asi skrývá pod těmi mraky? Jaké pohledy, jaká tajemství?
Vzpomínka všemi smysly
Zpět jsme se vracely skoro za tmy. Na Vosecké boudě už bylo plno, dobrá nálada, muzika, teplo, vůně jídla. Kontrast s předchozím zážitkem.
Ten Silvestr se vydařil, byl nejlepší v životě. Z Labské boudy přišla parta mladých lidí, byli jsme veselí jen tak z radosti, z mládí, z hor. Alkohol jsme nepotřebovali, ani jsme na něj neměli. I když jsme se neznali, zůstali někteří mými přáteli do dneška. Někteří už, bohužel, odešli.
Zvuk a obraz vzpomínky
Tomu prvnímu pohledu vděčím za pozdější krásné chvíle v jiných horách, v jiném čase. V krajině kolem Malého Rozsutce zněly polední zvony, noc pod širákem v Tatrách, východ slunce v Dolomitech, cesta kolem jezer pod Triglavem, ohně na Kozákově, táboráky u řek, louky, moře, v Jizerkách, v údolí jezer v Polsku, Pasecké hudební slavnosti. Horám vděčím za mnohá setkání se zajímavými lidmi. Mám radost, že i můj syn s rodinou se sem rád vrací, že jsem jim něco ze sebe předala. K horám patří i vědomí, že bývají tajemné, nevyzpytatelné, nepředvídatelné, nebezpečné. Jako sám život.
„Cítila jsem v sobě nekonečnou touhu a volnost se rozletět.“
Zdenka
